VIERA

Milá Lucinko a Katko.

   Když pomyslíme na kopretinu, tak můžeme říct, že to je květina, která je nejpříhodnějším symbolem našich rodin. Je to květ zcela běžný, najde se všude a když se na něj člověk podívá, musí se usmát. Okvětní lístky jsou živeny střední částí a všechno je podpíráno silným stonkem. Je to spojení dvou rodinných jáder, která se mísí, t.j. ze dvou různých jednotek je nyní jedna věc: nová kopretina. Nová rodina, ve které pokračují ty dvě předchozí rodiny a neztrácejí kontakt s původními rodinami. Začíná dlouhá cesta, na které postupně rostou další okvětní lístky, až se z toho stane krásný a silný květ. Ten, kterému se podaří udržet okvětní lístky pohromadě se může pokládat za „šťatného“. Podle mého názoru nejhorsí okamžik života kopretiny je, když jí jeden po druhém začínají opadávat okvětní lístky. Dá se to předpovídat, ale ten lístek je tvůj bratr, sestra, syn, manžel, manželka, dědeček, matka, bratranec, švagr, tchýně. Nevíme,  v jakém pořadí budou ty lístky padat, ale musí se s tím počítat. Každý okvětní list má svůj bohatý a osobní životní příběh a je na nás, abychom ho chránili a udržovali v paměti. Protože si to zaslouží.

Per Luzinka  e Catka 

Avete presente una margherita ? Credo che sia il fiore più adatto a simboleggiare le nostre famiglie . E’ un fiore popolare, spontaneo lo trovi ovunque e appena lo vedi ti ispira subito un sorriso. La sua parte centrale alimenta i petali, il tutto retto da un gambo robusto che li tiene insieme. E’ la fusione di due nuclei familiari che si mescolano, cioè da entità diverse ora sono una unica: una nuova margherita. Cioè una nuova famiglia che continua le due precedenti senza perdere i contatti con le famiglie di origine. Inizia un lungo viaggio dove man mano si aggiungono altri petali e cosi via sino a formare un bel e robusto fiore sino a formare un doppio strato di petali.

Chi riesce a tenerli insieme si può definire “fortunato” perché il nostro tempo sconvolge tutte le regole, soprattutto per noi cristiani, le cui regole severe stanno cedendo a forze disgregatrici più dall’interno, riuscendo in quello che non sono riusciti in duemila anni i neroni e i giuda di turno !

Ma a mio parere il momento più brutto, per la margherita, inizia quando i suoi petali, lentamente , uno per volta , silenziosamente cadono. Li vedi planare dondolandosi come se salutassero gli altri in un gesto naturale e spontaneo. Prima uno , poi un’altra . Tutto era previsto e calcolato, ma la foglia che cade è un fratello , una, sorella , un figlio, un marito , una moglie , un nonno , una madre , un cugino, una cognata, una suocera. E’ una sequenza non organizzata , ma prevista. Ciascun petalo ha una sua storia ricca e personale e tocca a noi custodirla e difenderla. Perché certamente lo merita.